K takovým patřím i já a můj partner. Jsme skoro stále někde pryč. Poznáváme krajiny, poznáváme lidi a rádi se touláme lesem jen tak, bez účelu. Tak také poznáváme, že nejsme sami. Většinou se snažíme vyhýbat místům, kde je hlava na hlavě, ale povede se nám to jen málokdy. Ostatně, na některých místech se vám to může podařit, aniž o to stojíte. Jenže je to dáno vždy počasím, a tak se vám může stát, že polovinu cesty z Pusteven na Radhošť potkáte jen dva nebo tři další šílence, kteří zachumláni až po bradu brázdí naše hory navzdor právě tomu počasí.
Kolem poměrně silná fujavice, do toho něco jako sníh s deštěm s mlhou, takže toho moc vidět nebylo…
Nu, počasí si většinou nějak moc nevyberete a na horách už vůbec ne. Tam je to tak padesát na padesát. Nás to naštěstí nikdy nezaskočí, protože to známe atak jsme připraveni na všechny alternativy. Až na situaci kdysi u hranic, když nás zaskočilo skutečná vichřice, skoro orkán, který shazoval stromy a dělal vůbec pořádnou rotyku. My jsme to víceméně vytušili, takže jsme prchali, ale do úkrytu nám chybělo asi sto metrů.
Dostat se tam nebyl zase tak velká legrace, protože vítr nám hnal vodu přímo do očí, za nám to praskalo a stromy se lámaly jako sirky. Já si v tom šeru spletla směr, ale naštěstí jen kousek, takže jsme doběhli do krytu ještě včas, dá-li se to tak říci. Poté, co se ta hrůza (nebo nádhera?) přehnala, jela tam dvě hasičská auta a sanitka. My jsme si pomysleli, že se asi daleko nedostanou. Ale vůbec jsme netušili, co se tam stalo. Až doma jsme se dočetli, že tam strom zavalil turistu a ten to nepřežil. Možná to byl zrovna ten, který nám povídal, že pršet nebude. Takže jak vidno z jednoho volna v přírodě se může vyklubat pěkný zádrhel. My jsme byli bohatší o další zážitek, a tak nějak jsme si nepřipustili, že jsme pod těmi stromy mohli skončit i my.